Já píšu

Day Sixth

9. května 2013 v 15:59 | Lucy
6. den - napiš 30 zajímavých informací o sobě

  1. Jsem blázen do angličtiny.
  2. Nemám vyhraněný hudební styl.
  3. Chtěla bych být redaktorka.
  4. Jako malá jsem si přála být zpěvačka nebo módní návrhářka.
  5. Mám mladšího bratra, co mi leze na nervy.
  6. Jsem lenoch. :)
  7. V povaze mám často flegmatismus.
  8. Dlouho vydržím, než se naštvu, ale když se naštvu, jsem dlouho naštvaná.
  9. Dřív jsem psala na stmivani.eu, byla jsem i admin.
  10. Rozčilují mě pravopisné chyby.
  11. Nesnáším intelektuály s přehnanými představami o životě.
  12. Mám ráda děti.
  13. Baví mě kreslit a tvořit.
  14. Moje nejloblíběnější zpěvačky jsou P!NK a Avril.
  15. Jsem schopná poslouchat písničku i dvacetkrát po sobě, když se mi líbí.
  16. Ztratila jsem už dost nejlepších kamarádek, jen pořád nevím, jestli je ta chyba ve mně.
  17. Chodím s klukem už skoro dva roky a někdy přemýšlím, jestli není lepší být single.
  18. Nikdy neodolám dobře vypadající zmrzce. :)
  19. Chtěla bych odmaturovat a dostat se na vysokou. :D
  20. Často se mi stává, že se něčím nadchnu, ale to nadšení rychle opadne.
  21. Jsem tichá, přátelská a hodně důvěřivá.
  22. Věřím, že boží mlejny melou, někdy pomalu, ale vždy jistě. Taky razím přísloví, že na každou svini se vaří voda. ;)
  23. Nejsem komik ani smíšek, ale dokážu se zasmát sama sobě.
  24. Jsem paličatá a málokdy uznám vlastní chybu.
  25. Miluju léto a zimu, zbylá roční období mi moc neříkají.
  26. Zbožňuju komedie a romanťáky, těch není nikdy dost.
  27. Vysnívám si sny, ale nejsem schopná pro ně nic udělat.
  28. Bez mobilu nedám ani ránu, pořád musím být v kontaktu se světem.
  29. Někdy koukám do blba jen proto, abych nemusela pozdravit lidi, které nemám ráda.
  30. Ani na základce, ale ani teď na střední jsem neměla takový třídní kolektiv, jaký bych si přála. Vždy jen tu malou "partičku". :)

Je to mamánek!

9. května 2013 v 15:49 | Lucy
Dneska jsem se zase setkala s tím, co asi všechny holky nesnáší u svých milých, je to mamánkovství. ;)

Ani nevím, jestli se tahle závislost na maminkách dá nějak jinak nazvat, ale v dnešní době má svůj latinský a odborný název kde co, takže možné je vše. Máte zkušenost s mamánkovstvím? Taky se váš přítel někdy chová jako dítě?

No, já sama z toho rostu a tím mě to štve víc. Ač nemám proti mamince svého přítele vůbec nic, zrovna pořád u sebe ji mít nemusím. Ono vám to začně lézt na nervy, když se chcete jet projet na kole, jenže sama dobře víte, že už jenom předvedení toho, jak dýcháte jak čtyři při sebemenším kopečku, jakmile se objeví kytka, tak musíte hledat ventolin a vůbec, je dost těžký i před přítelem. Já osobně to tak aspoň mám.

A někdy mě dokáže šíleně vytočit do vrtule, když někam jedeme a přítel stihne za cestu tři telefonáty "o ničem" s maminkou. No co si budeme povídat, asi to je žárlivost, ale mně to prostě vyloženě dopaluje. :D

Znáte nějaký zaručený lék? Mně by se totiž sakra hodil. Protože když už vám přítel nabídne, jestli nechcete jet na večeři a vzápětí se zeptá mamky, jestli nechce jet s vámi, to už je sakra silný kafe i na mě. :D

Takže všechny rady vítám. :)

Day Fifth

8. května 2013 v 20:29 | Lucy
5. den - okamžik, kdy si přemýšlel/a o sebevraždě

No, tak k tomuhle tématu asi ani nebudu mít co říct, protože si nepamatuji okamžik, kdy bych přemýšlela o smrti. TEdy o smrti, jejímž strůjcem bych byla sama. Myslím, že spousta dnešních lidí tak řeší těžké životní situace, někteří i lehčí, ze kterých by se vybruslit dalo.

Ale je pravdou, že o sebevraždě jsem nikdy nepřemýšlela. Vyrůstala jsem ve spokojené rodině, moji rodiče jsou spolu už dvacet let a při pohledu na ně si troufnu tvrdit, že se stále milují, v rodině se baví všichni se všemi, pravidelně pořádáme velké rodinné oslavy narozenin a svátků, nikdy jsem neměla pocit, že bych byla na něco sama.

Nejsem sice moc svěřovací typ, ale když už jsem ze sebe něco potřebovala dostat, mohla jsem jít za mamkou. Nikde v naší rodině se nevyskytují ani zločinci, ani úchylové, ani jiné podivné bytosti. Takže proč bych měla přemýšlet o něčem takovém?

Má někdo svou vlastní zkušenost s tímto tématem?

8. 5. 2013

8. května 2013 v 20:09 | Lucy
Ahojky, jak se vede?

U mě to docela jde, dneska jsem byla s přítelem na výletu, za cíl jsme si vybrali zámek Konopiště. Bohužel pro nás měla stejný nápad asi tak půlka národa, a to nejen toho našeho, takže si výsledek asi dovedete představit. Ani tahle malá komplikace mi ale nezkazila zážitek z jízdy vláčkem k zámku, prohlídku zahrad a okukování pávů, které jsme překřtili na "královské slepice". :D

No jo, co se dá dělat. Dali jsme si docela fajn dlabanec v místní restauraci a pak hajdy domů... Dokonce jsem dneska vytáhla kolo, jak já to nesnáším! Ze všeho sportu nejvíc nenávidím cyklistiku a zrovna jako na potvoru ji musí přítel tolik zbožňovat, takže jsem kolegiálně vytáhla kolo a asi po dvou letech jsem na něj sedla. No co si budeme povídat, jeli jsme asi jenom patnáct kilometrů, více méně to byla rovinka, ale i tak mi to pro začátek stačilo.

Zadek mě bolí ještě teď, sedlo teda zrovna nejměkčí nemám... Ale zase jsem nachytala pár slunečních paprsků, takže všechno špatné je pro něco dobré. Teď si dávám oddech v obýváku s notebookem, protože mi bratr opět zabral počítač, jak já ho zbožňuju. ;) Ale zase se mu budu moct smát, že on musí do školy, zatímco já jako maturant si můžu válet šunky doma. :D

I když... Za pět dní mě čeká praktická maturita, zatím jsem se na to ani nekoukla, tak doufám, že mě to volno aspoň trošku přinutí se něco naučit, jinak nevím nevím, na co bych chtěla spoléhat...

Pac a pusu, děvčata :)

Day Fourth

7. května 2013 v 20:09 | Lucy
4. den - tvůj názor na náboženství

No, z téhle otázky zrovna dvakrát radost nemám. Nebo ona to vlastně není otázka, je to téma k hovoru, k diskuzi. Každý věří v něco jiného, někdo v reinkarnaci, někdo v boží sílu, já třeba věřím v osud. Ale náboženství jako takové mi nic neříká - jsem ateista.

Většinu věcí ohledně Boha neznám, nikdy mi ho doma nikdo nevnucoval a ve škole mě to prostě nezajímalo, radši jsem měla fakta. Tyhle možnosti založené na tom, že někdy možná někdo něco viděl... To není nic pro mě. :)

Mimo to ale mám i věřící kamarádku, která se za svou víru nestydí. Chodí na různá shromáždění, navštěvují kostely, tábory a jezdí do Anglie na pobyty. Nikdy se mnou o Bohu nemluvila, nechová se jako jeptiška :), má přítele, kterého miluje a neplánuje svatbu, občas kouří a ráda se na diskotéce napije - ale pod tím vším stále věří.

To mi přijde jako rozumná volba víry. To je rozumné provozování náboženství - v něco věřit, ale nepřehánět to. Znám i takové případy, kdy lidé tak moc věřili v boha, že na církev přepsali svůj majetek, domy, pozemky, auta... Jsou i takové seskupení, kdy nejde o společný směr, ale pouze o manipulaci s lidmi, kteří v něco věří.

Proto jak už se tak na světě říká, všeho s rozvahou. :)

Day third

4. května 2013 v 14:19 | Lucy
3. den - tvůj názor na drogy a alkohol

To je docela příhodné téma, když to tak vezmu. :D Zrovna včera jsem totiž byla na diskotéce, kterou jsem právě kvůli drogám už dlouho nenavštívila. Začátek večera by fajn, ostatně neplánované akce jsou nejlepší, a když sek tomu ještě přidá nejlepší kamarádka, je to paráda. :)

Nejprve se na diskotéce moc lidí nenacházelo, ale s pokročilým časem se sál čím dál, tím víc zaplňoval. Ono se ani není čemu divit, většila lidí si jde nejdřív někam sednout, a teprve potom se chystají na diskotéku. Ale zpět k tématu. Alkoholu tam bylo mraky, a i když nejsem zrovna velký fanoušek, v poslední době nepiju skoro vůbec, trošku jsem si cvakla.

Podle mě alkohol není špatný, když to člověk nepřehání. Ku příkladu oslavy, nedovedu si představit nějakou pořádnou oslavu, kde by nebyla ani kapka alkoholu. Člověk nemusí být nutně na káry a válet se pod stolem, od toho ruce pryč, ale přiťuknout si, pokecat u vínka, hodit se do nálady a dobře se bavit, to mi přijde normální. :) Tím ale zase nechci říct, že bych se nedokázala bavit bez alkoholu. Například na maturák jsem měla jednoho panáka a přitom jsem se celý večer perfektně bavila. Ono totiž nejde o to, jaká je zábava, ale spíš o to, s kým jste a jakou si ji sami uděláte. :)

A drogy? Dobře, nebudu lhát. Zkusila jsem trávu, jednou. Od tý doby už nikdy a popravdě ani nemám potřebu to zkoušet znova. Špatně mi nebylo, ale ten stav - příliš zářivé barvy, příliš zmatené myšlenky, pocit, že se nekontroluju... To prostě nebylo nic pro mě. Kamarád mi tehdy říkal, že každý to prožívá jinak, já měla asi mírnější účinky, ale mé vnitřní pocity viny naprosto převálcovaly to, čemu se říká euforie. Od té dob jsem neměla nic.

A víte co? Jsem docela spokojená. Jednou si řeknu, že jsem to sice zkusila, ale mám dost rozumu a dost pevné vůle na to, abych poznala, co je pro mě správné. Nebudu si muset říkat, že jsem v životě nic nezkusila, ale taky si nebudu muset vyčítat, jak jsem dopadla. Možná jsem suchar, jeden nikdy neví, ale daleko radši, než opilá a zdrogovaná na diskotéce jsem s přítelem klidně doma u filmu. Ale k tomu každý dospěje nejspíš sám, tedy k tomu, co je pro něj nejlepší. :)

Pac a pusu ;)

Day Second

3. května 2013 v 14:59 | Lucy
2. den - kde bys chtěl/a být za deset let

No, to je záludná otázka. :) Patřím totiž mezi lidi, co si budoucnost neplánují, a i když nežiji ze dne na den, nepřijde mi super plánovat si něco, co stejně nemusí vyjít. Ale i tak se můžu aspoň pokusit vyjádřit.

Svůj život jsem už někdy na základce rozdělila do několika bodů, které se snažím plnit. Tehdy tam patřila střední škola, to byl můj záchytný bod, když jsem vycházela z devítky. Na střední školu jsem se samozřejmě dostala a moje stupnice mohla pokračovat dál. Chtěla jsem brigádu, tu jsem si našla a už se na ní držím čtvrtým rokem. Pak jsem chtěla řidičák, ten jsem si udělala, a přestože nejsem žádný velký technik nebo opravář, zvládla jsem to. :)

Vzpomínám si, že tehdy mi spolužák řekl, že jediná věc, kterou bychom se měli učit v technice k řidičáku, je číslo na nejbližší servis. :D Myslím, že na jeho výroku něco je, protože pochybuju, že si někdy budu měnit sama kolo, i když teorii znám.

Mým nynějším cílem je udělat maturitu, s tímhle cílem souvisí i jít na vysokou. Podala jsem si tři přihlášky, jednu z nich ale budu muset nejspíš oželet, jelikož mám přijímačky ve stejný den a odložit nejdou. Těžko se to dá stihnout, ale budu se snažit. :) I tak se prostě chci na vysokou dostat. Tím se můj plán vypní na takových příštích pět let, protože v dnešní době člověk potřebuje minimálně bakalářské vzdělání, aby ho lidé brali trošku v potaz. Je to bída, ale je to tak.

A mně doma už od dětsví vštěpovali: "Uč se, jen se uč, ať nemusíš makat rukama jako my." Jo, ráda bych, ale vždy nejde všechno tak snadno. :) Každopádně bych se za deset let viděla buď v práci, nebo někde v cizině. Po vysoké bych totiž chtěla cestovat, chtěla bych si trošku užít toho prostředí, protože už k tomu třeba nikdy v životě nebudu mít příležitost... Člověk si stále říká, potom na to bude čas, ale nebude. Najdou se další důležité věci, co mají přednost - zaměstnání, hypotéka, děti... Nadarmo se neříká, že co můžeš udělat dnes, nedokládej na zítřek. :)

Day First

2. května 2013 v 19:59 | Lucy
1. den - tvůj současný vztah; jsi-li nezadaná, piš o tom, jaké to je být single


Nu, co o svém vztahu říct. Můj vztah je jako na houpačce a přestože to v srpnu budou už dva roky, pořád jsem ve vztahu šťastná a spokojená, stále to má jiskru. Ať už se rveme jako koně kvůli nějaké blbině, smějeme se naprostým hloupostem nebo se hádáme jako koně.

Myslím, že vztah není jen o tom dokonalém, není to jen líbivé pozlátko, kdy se dívka maluje a parádí jen proto, aby jí její přítel řekl, že ji miluje. Já mám přítele, který když se probudím s rozmazaným make-upem, jelikož jsem líná se odličovat, moje vlasy připomínají vrabčí hnízdo, na sobě mám odrbané tepláky a volné tričko a připadám si jako totální blb, mi i přesto řekne, že jsem krásná a že mě miluje.

O tom je podle mě vztah, ne o tom, že se bojíme si před tím druhým krknout nebo nahlas říct, co si myslíme. Dávno pryč jsou ty řeči o tom, že holky neprděj a nekrkaj. Píšu to narovinu a každá z nás to ví, nejsme dokonalé stroje. Ale když se i přesto najde kluk, co nás s tím vším miluje, co miluje každou nedokonalost, třebaže ho někdy dovádí k šílenství... Ne řekněte sami, není to fajn?

Takže abych to shrnula, nehledám dokonalý vztah. Nechtěla bych dokonalého kluka, protože myslím, že bych na sobě pořád hledala chyby. Místo toho mám kluka, který mě rozčiluje v jednom kuse, provokuje, je s ním legrace, je šikovnej, i když není na pravopis, vím, že když někam pojedeme, najde cestu. Má spoustu předností, stejně tak i spoustu špatných vlastností. Ale každý člověk je ochotný se kvůli milované osobě změnit.

On třeba přestal kouřit a stejně tak i vysedávat v hospodě. Toť můj názor. :)

30 days meme

2. května 2013 v 19:29 | Lucy
Už jste o tom slyšeli? Já sice moc informací nemám, ale prý je to nějaká novinka. :) Princip je v tom, že po dobu 30 dní budete psát každý den článek na určité téma. Nejspíš to zkusím. Nepřidáte se? :)

1. den - tvůj současný vztah; jsi-li nezadaná, piš o tom, jaké to je být single
2. den - kde bys chtěl/a být za deset let
3. den - tvůj názor na drogy a alkohol
4. den - tvůj názor na náboženství
5. den - okamžik, kdy si přemýšlel/a o sebevraždě
6. den - napiš 30 zajímavých informací o sobě
7. den - tvé znamení horoskopu a jak si myslíš, že to na tebe sedí
8. den - chvíle, kdy ses cítil/a nejspokojenější se svým životem
9. den - jaká doufáš, že bude tvá budoucnost
10. den - popiš svou první lásku a první polibek
11. den - nastav svůj přehrávač na náhodný výběr a napiš prvních 10 písniček, které přehraje
12. den - popiš celý svůj den v heslech
13. den - kam by ses rád/a podíval/a nebo přestěhoval/a
14. den - tvá nejranější vzpomínka
15. den - tví oblíbení blogeři
16. den - tvůj názor na mainstreamovou muziku
17. den - tvé úspěchy a neúspěchy za poslední rok
18. den - v co věříš
19. den - kdy jsi nerespektoval/a své rodiče
20. den - jak důležité je podle tebe vzdělání
21. den - jeden z tvých oblíbených pořadů
22. den - jak ses změnil/a za poslední 2 roky
23. den - 5 obrázků známých dívek, které jsou podle tebe atraktivní
24. den - tvůj oblíbený film a o čem je
25. den - někdo, kdo tě fascinuje, a proč
26. den - jaký typ lidí tě přitahuje
27. den - jaký problém jsi měl/a
28. den - něco, co ti schází
29. den - tvé cíle na příštích 30 dnů
30. den - tvé úspěchy a neúspěchy za tento měsíc

Drabble 0.1

2. května 2013 v 18:29 | Lucy
Na blogu už mám nějakou dobu kolonku Já píšu, abych řekla pravdu, ještě jsem nic nějak zajímavého do této sekce nepřidala, proto jsem se odhodlala, že něco napíšu. :) Už je to docela dlouho, co jsem naposledy napsala nějaký příběh, i když mě to nesmírně baví, kvůli nedostatku času se k tomu nějak nedostávám...

Teď čas mám, ale snad se zdá, že chybí inspirace. Pro tyhle příležitosti mě napadá krátké drabble. Co vy na to? Dřív jsem je psala s oblibou, takže se pokusím i tentokrát.

Bad mood...!

29. dubna 2013 v 20:54 | Lucy
Tak vám můžu říct, že jsem momentálně pěkně naštvaná, protože se mi podařilo si vymazat všechny brushe z photoshopu. Vůbec netuším, jak jsem to udělala, a to mě štve o to víc, takže pecička... ;) Nemáte někdo tušáka, jak to vrátit? :D Asi těžko, když ani já nevím, co jsem s tím zase provedla...

No, zkrátka tohle naštve, a když si představím, kolik času zase budu muset bejt na netu, abych našla to, co jsem vymazala, ani to snad radši nechci vědět... Takže držte palce, ať to nějak vrátím zpět do normálu. Jinak dobrou, protože bych se asi měla jít na zítra vyspat, když máme to poslední zvonění, ať nejsem jak mrtvola. Poslední den se zkrátka musí pořádně zakončit. :)

Bye bye, my dears. :-*

Už nejsi moje dcera!

29. dubna 2013 v 20:49 | Lucy
Název jsem možná nezvolila úplně příhodný, ale teoreticky vystihuje, co bych chtěla napsat a hlavně o čem bych chtěla psát. Ráda bych se s vámi podělali o svou zkušenost ohledně pekla s rodiči, a když říkám peklo, myslím tím skutečné peklo. Každý si občas říká, že s rodiči nevychází, že ho nechápou a vůbec že ví všechno daleko lépe než oni.

Já jsem s tímhle překvapivě nikdy problém neměla. A teoreticky se ani není čemu divit, byla jsem první dítě, bráška po mně přišel až o šest let později. Vždy jsem byla ta hodná holčička, poslušná, nehádala jsem se, i když jsem měla už od dětství v mnoha věcech svou vlastní hlavu. S rodiči jsem nikdy neměla problém, protože mě mamka měla už ve jednadvaceti a ani taťka nebyl o nic starší, byl můj život v klídku, mladí rodiče mají výhodu v tom, že chápou, jak co je.

Oproti kamarádkám jsme se nikdy nehádali do krve, nikdy jsem doma neměla psycho, nepadali velké zákazy, když tedy nepočítám počítač. Ano, dostala jsem kolikrát pár ran, ale zasloužených a nelituji jich. A tak se náš harmonický vztah táhl svým klidným tempem dál, až se dostal do stádia, kdy jsem si našla přítele.

Budiž, ono v sedmnácti letech se není čemu divit, v dnešní době jsem byla už skoro za divnou. ;) Ale jak jsem řekla, nastal problém, který spočíval v něm, budu mu říkat pan O - kdysi dávno jsme tuhle zkratku vymyslely s kamarádkou, sice patřila někomu jinému, ale to nevadí, pro naše účely to postačí.

Pan O se mi jevil jako bezva kluk, aby taky ne, jakmile jsem ho poznala, zjistila jsem, že je rád středem pozornosti, lidé kolem něj se pořád smáli, kam vkročil, tam bylo veselo. A bylo mu jedno, jestli si jde do krámu pro housky a rozesmívá prodavačky nebo je mezi partou přátel. Hned jsem si zamilovala jeho bezprostřednost. A neříkám, že jsem si nevšimla i toho, že má maličko nosánek nahoru a jeho chování se jeví arogantní, přestože takový ani nebyl, všimla jsem si toho dobře, ale jak se říká, růžové brýle hodně zpomalí reakce.

Netrvalo to dlouho a u nás ve vesnici měla být zábava, tak jsem se rozhodla, že to bude asi nejlepší místo, abych rodiče s panem O, přestože ho už znali, představila líp. Dorazili jsme na zábavu, všechno probíhalo parádně, dokonce u nás mohl přespat. Jenže pan O to kapánek nezvládl, pod náporem panáků rumu se rozhodl mému drahému otci tykat, a to byl sakra velkej kámen úrazu. ;)

Takže nastala krátká debata, kdy mu to taťka jasně vysvětlil, my jsme vyrazili domů a já už věděla, že něco bude špatně. Sicej sem si říkala, že oba toho dost vypili a byla to taťky vina, že ho naléval panákama, ale věděla jsem, že pan O šlápl vedle.

Druhý den z rána se pan O vytratil tak rychle, jak to šlo. Myslím, že taky věděl, že přestřelil, jenže těžko se tvářit, jako že se nic nestalo. Čas plynul dál a zdálo se, že naši to neřeší, ani nevím, kdy se všechno zvrtlo. Nastala doba, kdy pan O nesměl k nám, já nesměla skoro ven, pokaždé, když jsem chtěla někam jít, zrovna se našlo něco, co jsem musela udělat, ať už postarat se o psa, uklidit byt, vyžehlit či vyluxovat. Pořád tu něco stálo, po tolika letech harmonie jsem si s rodiči přestávala rozumět.

Dokonce bych ani nikdy nevěřila, jak jsou lidé zlí. Po vesnici se začaly šířit nepravdivé drby, lidé si vymýšleli jen aby taťku popíchli, což jsem nepochopila. A mohu směle říct, že to rozhodně nebylo nic hezkého. Bylo mi do breku, při každé z hádek s rodiči jsem brečela a útočištěm se mi stal domov pana O. Aby taky ne, jeho rodina mě měla ráda, on mě měl rád. Byla to doba, kdy jsem šla poprvé za školu, kdy jsem začala kouřit, kdy jsem chodila na diskotéky jen proto, abych si vyčistila hlavu.

Známky šly rapidně dolů stejně tak jako pocit bezpečí a klidu. Místo, kde jsem žila od svého dětství se mi zprotivilo, nechtěla jsem trávit čas doma, snažila jsem se být pořád pryč a to bylo ještě horší. Když tak vzpomínám, to období bylo hodně zlé, vznikaly hádky a nedorozumění. Lhala jsem, hodně jsem v té době lhala a radost z toho nemám, ale jinak to nešlo.

Ztratila jsem dokonce i jednu z nejlepších kamarádek, kterou jsem měla ve své sestřenici. Říkala jsem jí všechno a ona lži, věci, které jsem ani neřekla, říkala mým rodičům. V té době jsem také zjistila, že nejen cizí lidé dokáží ublížit, od těch to tak nějak čekáte, ale když ublíží někdo, komu věříte, bolí to nejvíc. I teď se mi stahuje hrdlo a skrz něj se mi derou vzlyky, přestože už je to rok zpátky, pořád to bolí.

Na jedné straně svého života jsem měla rodinu, která se postavila zády absolutně ke všemu, pamatuju si jako dneska, když mi mamka řekla, že už nejsem její dcera, že jsem ji zradila. A za co? Za co jsem zradila... Že jsem se zamilovala? Možná ano, možná to byla sakra špatná věc. Ale dneska nepíšu proto, abych si stěžovala, nebylo to lehké, ale spousta lidí to v životě nemá lehké, jsou daleko horší věci na světě...

Chci jen říct, že čas všechno zahojí a pokud by vás třeba zajímalo, jak to dopadlo s panem O, tak o tom můžu napsat někdy příště. Snad vás článek neunudil.

Maturitní stres...

25. dubna 2013 v 16:19 | Lucy
Tákže je to oficiální, už mi hrabe z maturity. :D Protože tohle už moje hlava dlouho nevymyslela...

Přiletěla včelka,
byla tuze velká.
Přiletěla do pokoje,
podívat se, kdo tu kleje.

Ale, ale, kdo to má být,
kdo tu musí dneska bdít?
To se, včelko, to se stává,
když si někdo dost zahrává.

To když kašleš na učení,
vzniká nám teď poučení.
Ještě měsíc, ještě chvíli
a uvidíš svou vlastní píli.

To až před komisí směle zasedneš,
možná i hrůzou trochu pobledneš.
Pak si budeš moct nadávat znova,
že došlo na mamčiny slova.

Dutá jako bambus vyprávět tam budeš,
při té zkoušce dospělosti po své cestě půjdeš.
Tak se koukej pilně učit, není času víc,
ať pak štěstí u matury políbí tvůj líc.
 
 

Reklama